Proto každé pondělí a každý poslanecký týden vyjíždím do obcí a měst našeho jihočeského kraje a každý víkend na akce, které pořádají.
Navštěvuju školy, sociální zařízení, radnice, zemědělské podniky a firmy, potkávám se s lidmi, ptám se, co vnímají, že je špatně, co je třeba změnit a posunout a pomáhám. Taky bych po sněmovních jednáních do noci mohla ležet u bazénu, ale to není můj styl.
Na videu si užívám akci Pečeme, vaříme, smažíme a pomáháme v Pištíně, na kterou jezdím tradičně každý rok. Bylo to zase skvělé. A program na tento víkend? Zahájení lázeňské sezóny v Třeboni, 90. let Baráčníků zase v Pištíně a Dětský den s Integrovaným záchranným systémem a Iniciativou Pivoňka na SKP v Budějcích.

A státní kasa není pojistka pro holding Andreje Babiše.
Evropská komise znovu potvrzuje to, co říkáme od začátku: způsob, jakým Andrej Babiš údajně vyřešil svůj střet zájmů, je nedostatečný a netransparentní.
Pokud Agrofert nemůže čerpat evropské dotace kvůli střetu zájmů svého skutečného majitele, nesmí to za něj doplácet čeští daňoví poplatníci.
Peníze lidí nemají sloužit jako záchranná síť pro holding, který nechce respektovat pravidla.
My budeme hájit zájmy České republiky.
Ne zájmy Agrofertu.

Široká, Dlouhá a Masná – mezi starými domy, na rozpálené dlažbě a pod modrým nebem se uskutečnil v sobotu 9. května v Českém Krumlově druhý ročník festivalu Na dlažbě, který se prostě musí zažít. Od prvních tónů Ay, Caramba! přes energii Mladé krve, skvělé Bryce & Company až po večerní atmosféru Chlapů v sobě, Cindži Renty nebo vrcholné číslo – Kapelu, která nikdy nevystoupí… celé město dnes dýchalo hudbou. A když se do toho přidaly Nakřáplý šišky, Glow nebo Dědci v ofsajdu, bylo jasné, že Na dlažbě není jen festival. Je to pocit. Lidé seděli na obrubnících, postávali s vínem v ruce, zpívali s kapelami a cizí se na sebe usmívali, jako by se znali roky. Přesně tyhle chvíle miluju. Bez pozlátek. Jen hudba, emoce, letní vzduch. A ano… tančila jsem a zpívala, protože Krumlov byl přesně takový, jaký ho mám nejradši. živý, srdečný a nezapomenutelný. Vaše Pivoňka Vaňková

V sobotu 8. května jsme se na Národním památníku na Vítkově zúčastnili pietního aktu k 81. výročí konce druhé světové války. Společně jsme uctili památku všech, kteří položili své životy za naši svobodu, za budoucnost své země a za hodnoty, na kterých dnes stojí demokratická Evropa.

Konec druhé světové války není jen historickým datem v kalendáři. Je to připomínka obrovské odvahy, lidské oběti a také ceny, kterou naši předkové zaplatili za mír. Za život ve svobodné zemi, kde můžeme mluvit, rozhodovat, volit a žít bez strachu z totality a války.

S úctou a pokorou jsme vzpomněli na padlé vojáky, válečné veterány, odbojáře i civilní oběti. Na všechny, kteří se postavili zlu, často s vědomím, že za to mohou zaplatit tu nejvyšší cenu. Díky jejich statečnosti dnes žijeme ve svobodě, kterou nesmíme brát jako samozřejmost.

Zvlášť v dnešní době je důležité si připomínat, že mír není samozřejmý. Je to hodnota, o kterou je třeba pečovat — odpovědností, odvahou, respektem k pravdě i ochotou bránit demokracii a lidskou důstojnost.

Čest jejich památce.

Vaše Pivoňka Vaňková

V debatě o Ukrajincích v Česku se často pracuje se strachem a emocemi. Jenže právě v takových chvílích je nejdůležitější držet se faktů.

Podle dat Ministerstva práce a sociálních věcí přinesli lidé s dočasnou ochranou z Ukrajiny ve 3. čtvrtletí roku 2025 do státního rozpočtu 8,2 miliardy korun na daních a odvodech. Výdaje spojené s jejich podporou činily 3,9 miliardy korun. Výsledek? Český rozpočet byl v plusu o 4,3 miliardy korun.

To jsou čísla, která do veřejné debaty patří. Ukazují totiž realitu jinak, než jak ji často slyšíme v politických výkřicích. Pomoc lidem, kteří utekli před válkou, není jen lidsky správná. V mnoha případech je také ekonomicky přínosná.

O to víc mě mrzí, že Babišova vláda a Juchelkovo ministerstvo tato data přestaly pravidelně zveřejňovat. Zatímco statistiky kriminality k dispozici zůstávají, údaje o přínosu Ukrajinců do rozpočtu ze stolu mizí. A právě tak vzniká nebezpečně zkreslený obraz: ukazuje se jen to, co se hodí k politickým útokům, ale ne celá pravda.

Veřejnost má právo znát kompletní informace. Ne jen ty, které vyvolávají strach. Pokud chceme vést poctivou debatu o migraci, bezpečnosti i solidaritě, musíme ji vést nad daty, ne nad dojmy.

A ta data za poslední zveřejněné období říkají jasně: Ukrajinci v Česku do rozpočtu více přinesli, než z něj čerpali.

Andrej Babiš na billboardech sliboval, že „nezavleče Česko do války“. Jenže po setkání s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem sám řekl, že nabízí pomoc při zajištění bezpečnosti Hormuzského průlivu.
Nejde o to, že by Česko nemělo být spolehlivým partnerem. Jde o to, že veřejnost nemá být obelhávána jednoduchými billboardovými hesly, která nevydrží ani první střet s realitou.
Bezpečnostní politika potřebuje odpovědnost, ne pózu.

Babišova vláda ve svém programovém prohlášení slíbila zvýšení rodičovského příspěvku na 400 tisíc korun.
Jenže bez souhlasu a podpory Ministerstva financí k tomu zřejmě nedojde.
Když jsem navrhovala zvýšení rodičovského příspěvku já, vláda můj návrh odmítla s tím, že připraví vlastní řešení. Teď se ale ukazuje, že ani na něm není schopná najít shodu.
Je zřejmé, že ještě nenastal čas, aby vláda svou doposud převážně seniorskou politiku konečně vyvážila skutečně prorodinnými kroky.

Azylové domy a nízkoprahové služby odvádějí obrovsky důležitou práci. Pomáhají lidem v těžké životní situaci znovu najít stabilitu a nový začátek.
Právě proto musíme otevřeně mluvit o tom, co je dnes nejvíc brzdí. Největším problémem je nepředvídatelné financování.
Sociální služby nemohou každý rok fungovat v nejistotě, jestli zvládnou udržet provoz.
Řešit ale musíme i nízké normativy na bydlení a lépe nastavenou mimořádnou okamžitou pomoc, aby lidé měli skutečnou šanci se zabydlet a postavit se znovu na vlastní nohy.
Pomoc lidem v těžké situaci nesmí stát na improvizaci. Musí stát na stabilním a funkčním systému.
Vaše Pivoňka Vaňková

Dnes si připomínáme Mezinárodní
den Romů. A ano, můžeme vyvěsit vlajku a mít pocit,
že máme “splněno”. Ale tento den bychom si měli
připomínat, že Romové v Česku stále čelí
znevýhodnění, které se nepodařilo odstranit.

Ve školách, kde některé děti končí v segregovaných
třídách. Na trhu práce, kde se setkávají s předsudky
nebo u hledání bydlení, kde narážejí na nedůvěru a
odmítnutí. A právě proto jsou důležitá systémová
řešení, za která nese odpovědnost stát. Jedním z nich
byla práce Agentury pro sociální začleňování pod
Ministerstvem pro místní rozvoj. Její zaměstnanci s
obcemi řešili situaci ve vyloučených lokalitách,
pomáhali dětem dostat se do běžných škol nebo
rodinám najít důstojné bydlení. Teď ale tahle pomoc
stojí na nejistých základech. Slučování a propouštění
ohrožuje projekty i konkrétní lidi v regionech, kde je ta
pomoc nejvíc potřeba.

A výsledek? Místo systémového řešení vzniká chaos,
který nepoškozuje jen ty nejzranitelnější, ale ve
výsledku nahrává těm, kteří na chudobě vydělávají.
Pokud to myslíme vážně, potřebujeme dlouhodobé
financování práce v terénu, podporu obcí a důslednou
kontrolu praktik obchodníků s chudobou. Protože bez
funkčního systému pomoci necháváme lidi napospas
problémům, které nedokážou sami vyřešit.